Ráno v 7:50 žáci 5.A a 4.B nastoupili do autobusu, který nás měl odvézt na Orlík. Cesta plynula rychle, skoro nikdo nezlobil, jenom kluci vzadu v autobuse si pouštěli písničky a trošku řvali.
Když jsme konečně dojeli na místi, všichni se nahrnuli na záchody. Tam se platilo a Šarlota měla jen papírovou stovku, tak umluvila paní a ona ji pustila zadarmo. Když se všichni vyvenčili, seřadili jsme se na parkovišti a vyšli krásným parkem k zámku. Konečně jsme se ocitli na velikém plácku, na kterém stál Orlík. Kolem dokola stály hradby, za kterými se rozprostírala Orlická přehrada. Před zámkem si všichni všimli páva, který tam pobíhal. Začali ho honit a fotit, ale páv se nedal a rozběhl se proti Filipovi, naštěstí mu nic neudělal.
Paní učitelky zavelely a všichni se k nim seběhli. Řekly nám, že si můžeme dát na chvilku rozchod. No tak jsme se rozutekli na všechny strany. A paní učitelka Nováková se šla podívat na nádvoří a asi i zaplatit. Když se vrátila, svolala všechny, že už nás tam pustí hned. Tak jsme šli. Hned za kasou stály dveře do zámku, my jsme se samozřejmě nahrnuli dovnitř. Moc mě to ohromilo. Na stěnách podél schodů visely různé meče, brnění a parohy /ty zrovna moc nevím/. Vystoupali jsme po schodech a vstoupili do dveří, které nám paní průvodkyně odemkla. Stáli jsme ohromeni v malé místnosti, do které jsme se skoro nevešli. V té místnosti viselo pár obrázků s Orlíkem, jak vypadal dříve. Paní průvodkyně nám vyprávěla, že dříve, než napustili přehradu, stál Orlík asi na šedesátimetrové skále. To znamená, že teď má Orlická přehrada pod Orlíkem 60 m. Paní průvodkyně odemkla druhé dveře a vešli jsme zase do malé místnosti. V té visely rodokmeny rodů, kterým Orlík patřil. Dozvěděli jsme se, že teď patří Schwarzenberkům a jeho vlastníkem je syn Karla Schwarzenberka, náš český politik, který založil stranu TOP 09. Když jsme si všechno prohlédli, vstoupili jsme do další místnosti. V té byl vyobrazen Karel Schwarzenberk I. s jeho manželkou. Ve skleněných skříních stály jeho věci a vypadaly úžasně. Vstoupili jsme do další místnosti, v té byly tři skleněné skříně a v nich věci tří synu Karla Schwarzenberka I. Ve skříni nejmladšího syna se blýskal Řád zlatého rouna /který patřil v té době mezi nejvýznamnější ocenění/. Pak jsme si ještě prohlédli pár místností, ale mně se nejvíc líbila místnost, která měla krásně vyřezávaný stop a obložení stěn. Stála tam švýcarská kamna, která se zbarvovala do zelena. Potom mě ještě zaujala knihovna, ve které prý je přes 18 000 svazků.
Vyšli jsme ze zámku na sluníčko a rozběhli jsme se po terase k hradbám, abychom se podívali na Orlickou přehradu. Šarlota mi hned začala ukazovat šeříky a říkala, že je to romantické. Když jsme se dost pokochali, sestoupili jsme po úzkých schodech a velmi úzkými dveřmi na cestu a vystoupali jsme zpět na plácek před zámkem. Teď už jsme měli opravdu velký rozchod asi tak na půl hodiny. Já jsem zašla do suvenýrů a koupila si turistickou známku a pohled s Orlíkem i Zvíkovem. Potom jsem si šla sednout se Šarlotou na lavičku a poobědvala trochu jídla. Pak jsme se vydali dolů k vodě do bufetu si koupit něco dobrého. Koupila jsem si nanuk. Koukla jsem se na hodinky a řekla: „ Za chvilku tam máme být, tak honem!" a my razili zpět nahoru. Měli jsme ještě čas, a tak jsme si sedli na lavičku a já si v klidu dojedla ten nanuk. Zrovna když jsem ho dojedla, zvedla paní učitelka Nováková červený deštník, aby nás všechny svolala. Když jsme všichni dorazili, vydali jsme se kousek cesty k Orlické přehradě, abychom se mohli tři čtvrtě hodiny plavit parníkem. Došli jsme do přístavu /nebo jak se to jmenuje/ a nastoupili na parník, na kterém visel veliký plakát s Karlem Schwrzenberkem VII. a nápisem : Volte TOP 09.
Všichni jsme v parníku zasedli na místa. Parník nejdřív pomalu couval a pak se rozjel dopředu. Jeli jsme, jeli a jeli a najednou uviděli velikánský Žákovský most, projeli jsme pod ním a kousek za ním se otočili a jeli zpět. Totéž se opakovalo i opačným směrem. Projížďka pro nás byla velikánským zážitkem. První za parníku vystoupily Lea s Ájou a fotily nás, jak vystupujeme. Doščli jsme zpátky k autobusu a vyrazili na Zvíkov.
Asi za 15 minut jsme se zastavili na velikém parkovišti a vystoupili z autobusu. Šli jsme směrem na Zvíkov, ale než jsme vyrazili, někdo si zaskočil do krámku něco koupit. Já jsme si koupila turistickou známku . Cesta byla krátká, ale dlouho trvala, protože už jsme se cítili unaveně. Konečně jsme tam dorazili, mně osobně se Zvíkov moc líbí. Jen tak letem světem jsme si ho prohlídli, pak jsme se vyškrábali k věži ve tvaru kapky a udělali společné foto. No a pak jsme došli k autobusu, nasedli a dojeli až do Krumlova s úžasným zážitkem na celý život.
Napsala Anežka Průchová z 5.A